|
|
|
|
31.12.2008 | 09:49 | jsme si twitt
i objevil blueskin twitter a stvořil sobě twitterový účet; i viděl blueskin, že to bylo dobré a na blog tento nadobro zanevřel.
KOMENTÁŘE | 5 KOMENTÁŘŮ
26.09.2008 | 23:04 | another great club, hurray!
rozhodl jsem se zalozit klub pratel nauru. timto vyzyvam vsechny sympatizanty s timto nejoutsiderovatejsim ze vsech ousiderskych statu sveta, aby se mi prihlasili s konkretnimi navrhy, cim by mohli byt pro klub prinosem (vim, zavani to trochu nyxem, ale na to sere ptak). doufam, ze bude mit KPN vetsi uspech, nez mnou a nio pred casem zalozena antisexualni liga..
KOMENTÁŘE | 6 KOMENTÁŘŮ
7.08.2008 | 19:04 | heslo pro dnešní den
insomnia vincit amor
KOMENTÁŘE | 5 KOMENTÁŘŮ
3.08.2008 | 13:40 | nestárnoucí pravdy
living is easy with eyes closed, zpívali velvet underground. and with shaved armpits, dodávám já.
KOMENTÁŘE | 5 KOMENTÁŘŮ
2.08.2008 | 04:08 | heuréka
udělám si z blogu mikroblog! žádný dlouhý kecy. totéž očekávám i od vás.
KOMENTÁŘE | 4 KOMENTÁŘŮ
04:04 | insomnia strikes back
ve čtyři ráno se doprava na vršovickým náměstí konečně uklidní. škoda, zrovna mě to ponocování začalo bavit.
KOMENTÁŘE | 0 KOMENTÁŘŮ
03:54 | abyste věděli
KOMENTÁŘE | 0 KOMENTÁŘŮ
23.07.2008 | 16:55 | knihy! kupujte knihy!
Nějak se mi zas jednou urodilo v komínku knik, které už nechci a rád bych se jich zbavil. Pokud tedy objevíte v následujícím seznamu něco, co by vás zajímalo, neváhejte a kontaktujte mě. Až na výjimky jde o knížky v perfektním stavu, o ceně se můžeme pohádat. Výměna je taky možná, i když si momentálně nejsem vědomý ničeho, co bych nějak urputně sháněl (potěšily by mě ale třeba Důvěrné deníky od Baudelaira nebo novější vydání Konce civilizace od Huxleye.
Rjú Murakami: V polévce miso (viz)
Patrik Ouředník: Šmírbuch jazyka českého (viz)
Keiko Sei: Konečná krajina (viz)
William Saroyan: Říkají mi Aram (viz)
Rjúnosuke Akutagawa: Tělo ženy a jiné povídky (viz)
Kapesní atlas světových dějin, 1. díl (viz)
Charles Bukowski: Škvár (viz)
Juli Zeh: Orli a andělé (viz)
Barry Miles: Ginsberg – A Biography (viz – jiná obálka)
Margaret Atwoodová: Přežívá nejsmutnější (viz)
Brian W. Aldiss: Nonstop (viz)
Frank Herbert: Spasitel Duny (starší brožované vydání)
John Keane: Václav Havel – Politická tragédie v šesti dějstvích (viz)
Alan Hollinghurst: Linie krásy (viz)
Graeme Burton, Jan Jirák: Úvod do studia médií (viz)
Douglas Rushkoff: Klub Extáze (viz)
Pchu Sung-ling: Zkazky o šesteru cest osudu (viz)
Mark Charitonov: Učitel lhaní (viz)
Vlastimil Marek: Tajné dějiny hudby (viz)
Kolektiv autorů: Od mikrofonu k posluchačům – Z osmi desetiletí Českého rozhlasu (viz)
Bill Waterson: The Indispensable Calvin And Hobbes (viz)
Bill Waterson: The Authoritative Calvin And Hobbes (viz)
Bill Waterson: The Essential Calvin And Hobbes (viz)
Bill Waterson: Attack Of The Deranged Mutant Killer Monster Snow Goons (viz)
Edgar Allan Poe: Pád do Maelströmu (viz – čerstvě koupeno, leč nepředloženě vzato coby letní četba do Podolí, výrazná sleva!)
KOMENTÁŘE | 2 KOMENTÁŘŮ
17.05.2008 | 11:45 | v nouzi poznas pritele
az si zas nekdy budu chtit zalozit blog, tak mi nekdo dejte poradnou ranu pesti, jo?
KOMENTÁŘE | 4 KOMENTÁŘŮ
21.02.2008 | 17:46 | no teda
Dovolte mi otázku: kam chodíte nejčastěji na koncerty? Mám za to, že většina lidí preferuje stejně jako já jeden, maximálně dva kluby, které podle potřeby střídá. V mém případě jde o Roxy a Palác Akropolis, což jsou – jak jistě potvrdí každý pražský kluber – dvě místa, kde snad koncert ještě nikdy nezačal v souladu s časem uvedeným na plakátech. Proč se tomu tak děje mi dosud nikdo nedokázal spolehlivě vysvětlit. Chápal jsem to snad jen u Swordfishtrombones, na které před nějakými třemi lety přišlo do Akropole asi třicet lidí a kapela nejspíš několik desítek minut čekala, jestli se přece jen ještě někdo neobjeví. Když nepočítám koncert U2 na Strahově, tak jsem snad nejdelší čekací dobu zažil před vystoupením Air v Roxy. Podle mě by si při každém podobném zpoždění zasloužili návštěvníci koncertu omluvu a vysvětlení ze strany pořadatelů, ale to je v zemi, kde se omluva běžně považuje za největší potupu, asi nereálné.
Nejhorší ale je, že člověk zvyklý na laxní přístup pořadatelů/kapel k včasným začátkům koncertů nemá nikdy stoprocentní jistotu, že nepřijde do klubu s křížkem (i béčkem) po funuse. Včasný začátek koncertu je stejná anomálie, jako holka, kterou pozvete na rande a ona automaticky neodpoví, že by ráda, ale že je na tom „hrozně špatně s časem". Včasný začátek koncertu dokáže rozhodit celý ekosystém, nemluvě o něčem tak labilním, jako jsou vaše biorytmy. Stručně: úterní křest debutové desky Autopilote, o kterých jsem psal v jednom z předchozích postů, mi z výše uvedených důvodů unikl. Kdo mohl tušit, že když se všude psalo, že kapela začne hrát v devět, tak v devět opravdu hrát začne? Kolem desáté, kdy jsme se s Nio konečně u vchodu do Lucerna Music Baru dostali, už měli Autopilote odhadem odehránu většinu repertoáru, takže jsme museli zvolit náhradní program. SPONTÁNNĚ jsme zvolili noční projekci Pokání ve Slovanském domě. Film samotný mě příjemně překvapil – protože se ve filmech nevyznám, tak si můžu dovolit napsat, že se jedná o kombinaci Lolity, Bazénu (toho Ozonova) a Příliš dlouhých zásnub. Právě část připomínající Zásnuby mi přišla nejslabší, bohužel jí ale byla věnovaná větší část filmu. Pořád je tu ale hodně zajímavý začátek s napínavou zápletkou a několika trancendentálními momenty, kdy máte pocit, že nesledujete obyčejný standardizovaný produkt filmového průmyslu, ale skutečné umělecké dílo. O to krušnější je vyvržení do reality. Byla skoro jedna, když jsme kino opustili a vydali se na dlouhé a studené cesty domů. A za všechno můžou Autopilote, kteří oproti běžným zvyklostem začali hrát bezmála o celou hodinu dříve a nabourali tak mnohem víc, než spánkový režim dvou neurotiků. Očekávám, že v dalších dnech dojde k sérii událostí, které dají za pravdu mé teorii, že žádný včasný začátek koncertu se nemůže neprojevit na fungování všehomíra.
KOMENTÁŘE | 3 KOMENTÁŘŮ
16.02.2008 | 10:32 | blue states a gainsbourgův penis [aktualizováno]
Včerejší koncert Blue States mě definitivně utvrdil v tom, co jsem už dávno podvědomě tušil – krátce po vydání prvního alba si Andy Dragazis dal nějakou fajnovou drogu a dodnes se z toho tripu nevrátil. Jiný důvod, který by vysvětloval hudbu, kterou dělá, prostě nenacházím. Desky Blue States jsou zajímavé především tím, že jsou stejnou mírou futuristické i... jak se řekne "zpátečnické", aniž byste tím naznačovali něco negativního? Nefunguje to vždycky, zatím mělo smysl Andyho tvorbu sledovat vždycky ob desku – na downtempovém debutu Nothing Changes Under The Sun a nejpísničkovějším albu The Soundings. Koncert byl ale i přes nevyrovnanost hudebního materiálu, absenci zpěvačky a pochopitelný důraz na loňskou novinku Blue States s názvem First Steps Into... zajímavým zážitkem. Líbila se mi hlavně jeho post-hippie atmosféra umocněná vlasatým baskytaristou a bubeníkem, který vypadal, jako by byl zkouřený. Z Nothing Changes... zahráli jen pochodovou Elios Therepia, z The Soundings se mi nepodařilo identifikovat nic. Spokojenost rozhodně větší než po nanicovatém koncertu Red Snapper. Ještě před koncertem jsem si v kavárně Paláce Akropolis listoval v jejich novém časopisu (Akropole, nikoli Blue States). Po pravdě řečeno mi ale jeho raison d'etre trochu uniká. Jistě, člověk se z něj dozví s předstihem o některých chystaných koncertech (zásadní informací pro mě je, že 23. dubna přijedou v rámci Euroconnection The Notwist; kdo je viděl na Spermu, ten neváhá s koupí lístku ani minutu), jinak se ale jedná o podivnou snůšku převážně profilových článků bez ladu a skladu nakupených tak, aby bylo co otisknout. Jinak si nedokážu vysvětlit, že kromě upoutávek na koncerty, které v Akropoli v nejbližší době proběhnou, se tu píše třeba i o múm – s malým, Karle, s malým! – nebo o Jane Birkin. A propos, proč nejsou zdejší hudební publicisté za živého Boha schopni zapamatovat si/opsat správně název Gainsbourgova hitu Je t'aime... Moi non plus? V MaPĚ (MaPA = Magazín Paláce Akropolis) je hříšníkem Petr Dorůžka, který navíc dle mých informací nesprávně tvrdí, že Gainsbourg původně natočenou verzi dotyčné skladby, v níž mu sekundovala jeho tehdejší milá Brigitte Bardot, nevydal z gentlemanských důvodů, neboť se s Brigitte krátce poté rozešel. Obecně se traduje, že se Bardotka na poslední chvíli na tu dobu příliš odvážného vyznění skladby lekla a Serge vyhověl jejímu přání, aby ji radši přetočil s někým jiným. Větší faux pas se ale povedlo Reflexu, jehož obrazoví redaktoři se určitě zaradovali, když v archivech narazili na dráždivou fotografii mladé Jane Birkin, která je na ní dole bez (zajímavý mezník v tuzemských mediálních dějinách – dosud se kapitalisticky smýšlející vydavatelé snažili zvýšit prodejnost svých plátků pomocí odhalených ňader, odteď nás tedy na pultech stánků čekají i nezakryté klíny; fajn). Jenomže při tom přehlédli jeden drobný detail: žena na fotografii není Jane Birkin, ale její dcera Charlotte Gainsbourg [OK, tak teda není – viz. komentáře]. To už tam rovnou mohli dát ušouna Gainsbourga, jeho přirození by ale, tuším, moc lidí ke koupi Reflexu nenalákalo.
KOMENTÁŘE | 8 KOMENTÁŘŮ
14.02.2008 | 20:24 | ...a tím druhým taky
(pokračování předchozího příspěvku)
The Magnetic Fields mě celkem potrápili. Měl jsem rád jejich předchozi (dalši projekty Stephina Merrita, s nimiž v mezidobí vydal dvě desky teď nechávám stranou) album i, které se mi v době vydání ideálně trefilo do nálady vyvolané deskou Absent Friends od The Divine Comedy. Na Distortion mi při prvním poslechu přišla nejlepší délka – patřím k těm, kteří si myslí, že by desky neměly mít víc než pětačtyřicet minut. Nakonec jsem si ale na celou tu stylizaci do Jesus And Mary Chain, která se projevuje zefektováním kompletního nástrojového parku od kytar přes klavír a akordeon až po bicí, zvykl. I když to není to pravé slovo. Především jsem si uvědomil, a teď cituju sám sebe z dosud nevydané recenze, že "pod tím vším sonickým bordelem jsou The Magnetic Fields stále stejně neodolatelní, jen je cesta k tomuto poznání tentokrát o něco komplikovanější. Další v pořadí jsou Autopilote, kapela tvořená Ondřejem Smeykalem (to je člověk, který u nás platí za největšího odborníka na didgeridoo), Jumiko Išidžimou z Papaya Paranoia, Pavlem Fajtem a překvapivě Romanem Holým. Poprvé jsem o nich slyšel minulý týden a nebylo to nic lichotivého. Jako na potvoru jsem pak vyfasoval jejich desku Ido na recenzi a kupodivu se mi dost líbí. Hudebně je to taková alternativa, kterou bych si klidně dokázal představit v katalogu takových Indies. Místo nich ale album vyšlo u EMI, přítomnost Holého zřejmě zvyšuje prodejní potenciál i u něčeho ze své podstaty nekomerčního. I když jde o kapelu složenou z poměrně výrazných osobností, nemám pocit, že by se někdo ze čtyř členů Autopilote desku vyloženě ukradl sám pro sebe. Příští úterý se koná křest v Lucerna Music Baru a mám takový pocit, že by to mohlo být dost zajímavé. Jacknife Lee je tu spíš do počtu. Psal jsem o něm v souvislosti s jeho producentskou prací na nové desce R.E.M. a během rešerše jsem zjistil, že loni vydal třetí sólovou desku (jedna mu vyšla pod pseudonymem Jack Plank, nemáte ji někdo?). První dvě mě bavily hodně, hlavně debut Muy Rico!, který vyšel v roce 1999 u Pussyfoot Records. Dvojka Punk Rock High Roller taky ušla, i když s odstupem času se k ní vracím čím dál tím méně. No a to poslední album je horký kandidát na smazání. Klasický příklad desky, která neurazí ani nenadchne a je zbytečná jako... Něco, co je úplně zbytečné (kdybych si jen vzpomněl, kde jsem četl o lidech, co se baví výmýšlení naprosto zbytečných/neužitečných věcí; jejich seznam by mi v situacích, jako je tahle, přišel vhod!). A dál? Stárnu, konzervatím. Pokud vyloženě nemusím (práce), vracím se nejčastěji k osvědčeným jistotám – Autechre, Musorgskij, Angela McCluskey, Daft Punk, Tuxedomoon, The Dinig Rooms, Imagination a další a další. Jenom to uploadovaní dat na Last.fm s několikadenním zpožděním kvůli tomu, že se se svým notebookem dostanu jen tu a tam na internet, není zrovna ideální. Stejně jako venkovní počasí... Asi začnu toužit po teplých krajích, jako většina lidí kolem mě, ačkoli se mi podobné touhy vždycky vyhýbaly. A když už jsem v tom snění, chtěl bych taky iPod. Samozřejmě zelený.
KOMENTÁŘE | 2 KOMENTÁŘŮ
17:09 | jedním uchem dovnitř...
Pár slov k novinkám v uchu (oči doleva a dolů, to je ono!): Nebýt zítřejšího koncertu Blue States v Akropoli, nejspíš by mě ani nenapadlo stahovat si jejich novou desku First Steps Into... Na druhé straně mě ale její předchůdce The Soundings bavil natolik, že jsem si ho koupil na eBayi a poslouchám ho rozhodně častěji, než debutové album Nothing Changes Under The Sun. Andy Dragazis, který za projektem stojí, opsal od roku 2000, tedy od roku Nothing Changes, zajímavý umělecký oblouk. Začínal poklidným downtempem, které sice mělo něco do sebe, dneska už ale zní trochu mělce a zastarale. Poté se pokusil obohatit svůj zvuk o prvky art rocku (?), na druhém albu Metro Sounds se mu ale ještě moc nepovedlo. Uspěl až když do své formule přidal trochu písničkářství. Místy mi tu dokonce připomíná mého oblíbence Davida Byrnea a to je ode mě hodně velká pocta. Na First Steps Into... už je zase písniček míň, zní to jako o něco lepší Metro Sounds. Uvidíme po koncertě, zatím mě to celkem baví, ale mám tušení, že ne na dlouho. O letošní novince DJe Cama jsem se dozvěděl porvé ze stránek slovenského FM_Radia (obdoba našeho Radia Wave, jestli se nepletu). Album tam uváděli jako přímého následovníka desky Soulshine, na které se Cam spustil s nu-jazzem a která mě kromě skvělé singlovky Summer In Paris nijak zvlášť nenadchla. Přesto jsem si ale album Lost & Found stáhnul a nelituju. Nic objevného na něm sice ke slyšení není, jedná se ale o příjemný chill out, který nezní ani moc klišovitě a hlavně – spíš než o Soulshine 2 se jedná o fúzi Cama nu-jazzového a Cama trip-/hip-hopového. Cítím z toho jeho radost z hraní kombinovanou se vstřícností vůči posluchačům. CBckovi doporucuju neplytvat na tuhle desku bandwidthem, naopak jsem přesvědčený, že takovému Tominovi sedne jako ulitá. Jediné, co nemusím, je lacině působící digitální fotka nějaké lesní cesty na obalu. Kdo by se ale v době stahování trápil nepovedeným obalem, že? (pokračování příště)
KOMENTÁŘE | 2 KOMENTÁŘŮ
7.02.2008 | 17:58 | kde máte zabodnuto?
Byl jsem zvědavý, kdo nebo co mě donutí zase sem něco postnout. povedlo se to až e*v a jejímu on-line zabodávači. Nebojte se, nejde o porno, ale o tohle:
Jasně, seznam zemí kde jsem byl. Ten můj není žádný zázrak, zato mám ale zabodnuto na obou polokoulích a navíc e*v porážím i co do severní zeměpisné šířky. Na Nio ale ještě dlouho mít nebudu, ta má sice zabodávač analogový, nástěnný, zato má ale na jeho levé straně splněno bezmála z poloviny (měla by ještě navštívit Grónsko, pak už jí bude zbývat jen procestovat Jižní Ameriku a Karibik). Přemýšlel jsem, co vlastně znamená "být v nějaké zemi". Technicky vzato jsem během cesty do Francie strávil pár minut i v Belgii, při výstupu na Rysy jsem zase překročil hranici s Polskem, v žádné z těch zemí jsem ale podle mě doopravdy nebyl. Nejdřív jsem chtěl počítat jen ty země, kde jsem aspoň jednu noc přespal, pak mě ale napadlo, že "být v nějaké zemi" v sobě zahrnuje i předchozí plánování. Nakonec jsem oba přístupy zkombinoval, takže ve svém zabodávači mám třeba Lucembursko, kde jsem strávil velmi neklidnou a velmi studenou noc v zaparkované Asconě, ale už ne Belgii, kterou jsme během té cesty opravdu jen škrtli. A jak jste na tom vy?
KOMENTÁŘE | 14 KOMENTÁŘŮ
7.11.2007 | 20:13 | mezi
mezi pracemi, mezi byty, mezi lidmi, mezi místy... mezi starým (vršovice) a novým (butovice). jasně, laciný vtip, na víc se ale po cca decíti hodinách překládání necítím. věta pro dnešní den zní: "another thing this city knows how to do is party at the cutting edge of the future."proč? poč já? proč nemůžu být zas jednou spokojený s tím, co mám a s prací, která mi jde? ujišťování, že se to časem poddá. Že mi ty věty budou v hlavě samy naskakovat a nebudu nad každou trávit spoustu drahocenného času. obávám se, že ne. že jsem na to prostě nebyl stavěný. na co jsem ale vlastně stavěný? stýská se mi po radosti, ale ne po lidech v ní. chybí mi domov, který nemám tady (vršovice), ani tam (butovice). chybí mi dvoumístná postel a obrovský stůl z ikey, u kterého jsem si musel svítit i ve dne. chybí mi plíseň v koupelně... no dobře, tak ta plíseň ne. mé úvahy nad mojí současnou situací dospěly do takového stádia, že uvažuju o přestěhování se z prahy. aspoň na čas, srovnat myšlenky. a hlavně bydlet. a nebýt už mezi. tímto zdravím dublin!
KOMENTÁŘE | 6 KOMENTÁŘŮ
3.11.2007 | 11:21 | to se fakt nedá
a nejšťastnější jsou lidi, co mají vlastní bydlení. if i were you, i would run away,
to a place where the hurt people hide, where all the tempests subside.
KOMENTÁŘE | 3 KOMENTÁŘŮ
4.10.2007 | 22:09 | nerušit!
Pracuju.
Žiju.
KOMENTÁŘE | 3 KOMENTÁŘŮ
19.09.2007 | 22:03 | proč?
Proč jenom jsem si myslel, že to v období hledání práce nějak zvládnu s bydlením u rodičů (čti u rodičů a sestry s čtvrt druhého roku starým dítětem)? Ještě nenastala ani fáze jedna stěhovacího procesu a už mám na denním pořádku telefonáty od m., z nichž mi jde hlava kolem. Dneska mi například sdělila, že si t. na víkend pronajal stěhovací Avii – na víkend, který doufám zčásti strávit se Smillou. Nic nebude! Stěhovat mě budou hezky stěhováci a ne nějaký příbuzný. BTW nemáte někdo chuť převzít na krátký čas zavedenou mimopražskou čajovnu? Já bych rád, bohužel ale o čaji zhola nic nevím (a o podnikání vlastně taky ne).
KOMENTÁŘE | 2 KOMENTÁŘŮ
17.09.2007 | 11:14 | diář, orbith a dalajláma
Našl jsem klíč ke štěstí: udržovat si ne ledničku, ale diář plný! Přes víkend si naházím důležité body nadcházejícího týdne do Active Desktop Calendaru (to je taková počítačová obdoba Moleskinu), pak se podle nich řídím a ejhle – ono to funguje! Najednou nejsou mé zešeřelé dny proložené občasnými světlejšími zážitky, nýbrž je tomu právě naopak. Takže to máme neúspěšný výlet do knihovny (neměli nic, co bych při své notorické roztěkanosti dokázal strávit), filmově-svěřovací večer u e*v, zpestřený objevením knihy Seks partnerski s VELICE interesantními ilustracemi a odpoledne plné společenských her u R.a.e.l a jejích myší. Upcoming: schůzka v Graftonu kvůli práci, nějaký ten koncert – Nouvelle Vague? – a možná vinobraní se Smillou (nebo taky něco úplně jiného). Co se hudby týče, tak nemůžu sloužit. Na mém Last.fm je to teď samý breakbeat, "objevil" jsem maximálně Scion od Ohm Square, který mě baví rozhodně víc, než mnou kdysi nehorázně přeceňené Love Classics. Joannu Newsom jsem proti své vůli musel vynechat, neboť se má žádost o akreditaci nesetkala s kladným vyřízením, zato se mi nevyhnula kauza DJe Orbitha, který po zveřejnění článku na serveru ultrapravicového Národního odporu dostal ban v klubu Roxy. Víc než Orbithův úlet mě ale zaráží množství lidí, kteří ho chválí za odvahu říkat nahlas věci, které se říkat nesluší. Proboha! Jedna věc přece je, co a proč Aleš Gehringer napsal (byl mu odcizen mobilní telefon, což je určitě politováníhodné, rasismus v jeho textu však podle serveru Techno.cz potvrdil i soudní znalec se specializací na politický extremismus), neméně důležitý je ale fakt, že článek vyšel na webu Národního odporu. Orbith tvrdí, že mail s článkem rozeslal na více adres a některé z nich patřily romským organizacím. I kdyby ho však poslal i samotnému Dalajlámovi, sám fakt, že ho vůbec napadlo zařadit mezi oslovená média i web NO je neomluvitelný. S nácky se zkrátka nemluví a v Roxy to dobře vědí, stejně jako to vědí všichni slušní lidé, z jejichž společnosti se Gehringer bohužel vyřadil.
KOMENTÁŘE | 3 KOMENTÁŘŮ
10.09.2007 | 18:02 | merde
Poslyšte, co máte všichni proti podzimu? To jsem vážně jediný, koho mrzí, že nemůže trávit víc času zdraví ohrožujícími procházkami na sychravém vzduchu a těšením se do tepla domova? Jdi pryč nemoci, já chci jít ven a třeba i chytnout obyčejnou rýmu! Tohle je vážně na hovno.
KOMENTÁŘE | 6 KOMENTÁŘŮ
|
|
|
|
![[blu:]skin - SOMETHING OUT OF NOTHING](img/blu+.gif)
Hledáček
